Bavorsko

bavorsko_znak

Znak Bavorska

Bavorsko je jednou ze zemí Spolkové republiky Německo, kterou zná snad každý milovník dobrého piva a festivalu Oktoberfest každoročně pořádaného  v hlavním městě Bavorska Mnichově.

Bavorsko se rozkládá v jihovýchodní části Německa. Na hranicích s Českou republikou leží Bavorský les, který společně s Národním parkem Šumava tvoří Národní Bavorský les. Na jihu hraničí s Rakouskem, kde najdeme několik oblíbených lyžařských center a nejvyšší horu Německa Zugspitze (2962 metrů).

Svou rozlohou je největší z 16 Spolkových zemí Německa.

U bavorských hranic s Rakouskem se narodil slavný diktátor Adolf Hitler, který poté žil několik let v Mnichově. Přímo v Bavorsku v malebném městečku Marktl se narodil Benedikt XVI., který se později mimo jiné stal arcibiskupem Mnichova.

Rozloha: 70 549 km²
Počet obyvatel: 12 540 000 obyvatel
Hlavní město: Mnichov
Jazyk: němčina – bavorský, francký a alemánský dialekt
Měna: euro

Bavorsko je rozděleno na 7 vládních obvodů:

Bavorsko_rozdeleni

Mapa Bavorska

Dolní Bavorsko (Niederbayern)

Dolní Franky (Unterfranken)

Horní Bavorsko (Oberbayern)

Horní Falc (Oberpfalz)

Horní Franky (Oberfranken)

Střední Franky (Mittelfranken)

Švábsko (Schwaben)

Historie:

Bayern_788

Historické území Bavorska

Bavorské vévodství
Bavorské vévodství bylo historický státní útvar, který se rozkládal na větším území něž dnešní Bavorsko.
Historie Bavorska není příliš jasná. Dodnes vznikají spory o tom, že Bavoři vznikli smíšením původních obyvatel s Markomany. První zmínky o Bavorech jsou z roku 551, kdy byly zapsány v gotského textu historika Jordanese.
Během nadvlády rodu Agilolfingů se Bavoři začali sdružovat jako kmenový svaz, později raný státní útvar a vévodství. První historicky doložený vládce Bavorska byl vévoda Garibald I., vládl mezi léty 555 – 591. Bavorští vévodové si za své sídlo zvolili Řezno.
Už v 6. století se Bavorské vévodství dostalo pod vliv Franské říše. Za vlády slabších merovejských králů se později z této nadvlády vymanilo. Až v 8. století znovu dostal Karel Martell vévodství pod Franskou říši. Roku 788 sesadil stávajícího vévodu Tassila III. Po jeho sesazení rozdělil Bavorsko na několik hrabství a pohraniční marky. V roce 817 vydal císař Ludvík I. Pobožný nástupnický řád, takzvané Ordinatio imperii, které ustanovuje Bavorsko jako úděl pro jednoho ze synů Ludvíka Němce. Díky této smlouvě dostal Ludvík nejen Bavorsko, ale také všechna území Franské říše na východ od Rýna. Tímto byly položeny první základy státního útvaru regnum Francorum orientalium nebo také Francia orientalis (východofranská říše). Jako hlavní sídlo si Ludvík zvolil Řezno, stejně jako všichni jeho budoucí nástupci.

Bavorsko říšským vévodstvím

Za doby vlády posledních Karlovců, jež nebyli příliš silnými panovníky, se na území Bavorska stále více prosazoval rod Luitpoldovců, jelikož zakladatel Luitpold získal od krále Arnulfa Korutanského do své moci východní část Bavorska a mimo to organizoval obranu proti Maďarům. V roce 907 se dalším markrabětem stal Luitpoldův syn Arnulf, který po smrti Ludvíka IV., jež byl posledním karlovským králem, povýšil na bavorského vévodu. Sám se poté tituloval jako „vévoda Bavor a Karantánců“. Za doby slabší vlády se moci nad Bavorském ujala Východofranská říše, byla vedle saského vévodství jednou z nejvýznamnějších politických sil v té době. Eberhard, syn Arnulfův, se přidal k odboji proti králi Ottovi I., kterého v roce 938 sesadil z trůnu a předal ho strýci Bernhardovi Korutanskému, ovšem některé jeho pravomoci omezil. Roku 947 po jeho smrti udělil území Jindřichovi I., který si vzal za ženu dceru Arnulfa Juditu. Tím se Bavorsko dostalo pod vlastnictví vedlejší linie saské dynastie Liodulfingů. Nástupce Jindřicha, Jindřich Svárlivý se také účastnil odbojů proti Ottovi II. Když císař Otta II. zemřel, spravovala říši matka jeho nezletilého syna Otty II. Důsledkem toho se opět k moci dostal nejdříve Liudolfing Otta a na krátkou chvíli, ještě Bertold Luitpold, syn Jindřicha III. Mezi roky 995 – 1002 měl v držení Bavorsko syn Jindřicha Svárného Jindřich IV., který se stal králem a poté císařem římským. Po smrti bezdětného bratrance Otty III. v roce 1070 se dostalo Bavorsko do rukou významného muže Welfa, pocházející ho ze starobylého šlechtického rodu. V roce 1137 získal další významné vévodství Saska Welf Jindřich Pyšný. Mocný rod Welfů byl jedním z vážných uchazečů o královskou korunu v říši. Jejich přímí konkurenti o získaní koruny byly příslušníci rodu Štaufů. Štauský král Kondrád III. Jindřichovi Pyšnému sebral Bavorsko a udělil ho rakouským markrabatům z rodu Babenberků. V roce 1156 se vrátilo území Bavorska do držení Jindřichova syna, Jindřicha Lva. Území bylo ochuzeno o dnešní část Rakouska. Jindřicha Lva sesadil roku 1180 císař Fridrich I. Barbossa a udělil vévodství nad územím Ottovi ze starobylého rodu Wittelsbachů.

Rozdělení Bavorska

Po smrti vévody Oty II. se vévodství Bavorska postupně rozpadlo na Dolní a Horní Bavorsko, které bylo spojeno s Rýnskou Falcí. V roce 1314 byl zvolen hornobavorský vévoda Ludvík římským králem a vládl říši jako Ludvík IV. Bavor. Nejprve byl podporován králem z Česka Janem Lucemburským proti svým habsburským soupeřům. V roce 1329 zrušil smlouvou v Pavii spory o majetek v rodině Wittelsbachů a dal Dolní Falc a část severního Bavorska synům svého bratra, kteří k tomu získali kurfiřtský hlas. V roce 1340 opět spojil území Horního a Dolního Bavorska do společného celku, který se po jeho smrti znovu rozpadl na menší útvary. Nejvýznamnější byly Bavorsko – Ingolstadt, Bavorsko – Mnichovsko a Dolní Bavorsko-Landshut. Horní a Dolní Bavorsko bylo sjednoceno pod vévodou Štěpánem II. Závěrečné spojení bavorského vévodství nastalo až za vlády Albrechta IV., který rozhodl o nedělitelnosti země a zavedl primogenituru (nástupnictví nejstaršího syna).

Reformace a protireformace

Bavorští vévodové bratři Vilém IV. a Ludvík X. se v roce 1529 pokoušeli získat český trůn, ale neúspěšně. Ve stejnou dobu začala na území Bavorska masově pronikat reformace, přispívala k velkému rozkvětu aktivního měšťanstva. Důsledkem toho povolali vévodové do země jezuita, aby omezil jejich vliv. V letech 1598 – 1651 vládl nad územím jeden z nejvýznamnějších vévodů Maxmilián I., založil v Bavorsku Katolickou ligu, jež bojovala na Bílé hoře a dobil protestantskou větev Wittelsbachů. Po skončení třicetileté války zůstali bavorští vévodové a kurfiřti jako obránci katolické víry.

Bavorské kurfiřtství

Fahne_KurbayernV roce 1777 linie Wittelsbachů bezdětným Maximiliánem III. vymřela. Dědictví přešlo na falckého kurfiřta Karla Theodora ze sulzbašské linie. Tím došlo ke sjednocení všech wittelsbašských držav Bavorska a Dolní Falce. Nástup Karla Theodora v Bavorsku způsobil vypuknutí války o bavorské dědictví mezi císařem Josefem II., který chtěl získat Bavorsko výměnou za rakouské Nizozemí, pruským králem Fridrichem II. a několika dalšími knížaty, která se postavila proti tomu. Konflikt byl v letech 1778 – 1779 ukončen těšínským mírem. Za napoleonských válek bylo Bavorsko často ničeho procházejícími armádami. V té době se roku 1799 ujal vlády Maximilián IV. Josef z další větve falcké linie Wittelsbachů. Tím došlo ke sjednocení všech wittelsbašských držav pod vládu Mnichova a Wittelsbachové se všichni postupně stali katolíky. Maximilián Josef využil situace k výraznému posílení své moci a připojení dalších území. Roku 1806 přijal bavorský vévoda a kurfiřt titul bavorského krále. Vzápětí na to připojil Bavorsko k Rýnskému spolku, jehož členové vystoupili ze svazku zemí Svaté říše římské. Při konečném rozdělování Bavorského kurfiřtství byla území přidělena velká část Frank a Švábska.